Jane Mooren

Probudila jsem se a otevřela jsem oči. Nade mnou stála moje spolubydlící. Byla už hotová a připravená vydat se na snídani. To já ovšem ne. Tázavě jsem se na ni podívala, pak jsem znovu zavřela oči, otošila jsem se na druhý bok a chystala jsem se pokračovat ve spánku.
,,Vstávej, Jannie! Už tak jsi zaspala minimálně o půl hodiny a jestli hned nevylezeš z postele, nestihneš první hodinu," řekla rozhodně Annie. Pomalu jsem otevřela oči a chtěla jsem jí věnovat další, nepříliš milý pohled. Spatřila jsem však už jen její záda a hned další pohled mi padl na budík. Annie měla bohužel pravdu... do snídaně už zbývalo jen pět minut. To jsem nemohla stihnout ani náhodou.
Vyskočila jsem z postele a začala jsem se oblékat do prvních věcí, které mi přišly pod ruku. Za několik málo minut jsem byla oblečená a jen jsem se zastavila před zrcadlem, abych si trochu upravila vlasy. Pak jsem ještě rychle proběhla koupelnou a zamířila jsem do velké síně. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem spatřila jen prázdné stoly. Snídani jsem viditelně propásla.
Chvíli jsem tam bezradně postávala, než mi došlo, co to vlastně znamená. Výuka za chvíli začínám a já ještě nemám věci. A navíc ani nevím, co vlastně máme... S představou, že strávím několik dalších cenných chvil hnedáním rozvrhu hodin, jsem se nechtěla smířit, ale musela jsem. Doufala jsem ale, že někdo ještě bude v kolejce a řekne mi to.
V kolejní místnosti nikdo nebyl, a tak jsem se musela dát do hledání. Rozvrh se válel pod postelí a když jsem konečně rozluštila první nápis, přepadla mě beznaděj. To nemůžu stihnout... Měli jsme lektvary až dole ve sklepení...
Znovu jsem se dala do běhu, schody jsem brala po třech a v duchu jsem slibovala, že už nikdy nebudu vstávat pozdě. Už jsem před sebou měla jen jedno patro, když v tom jsem po něčem uklouzla a rozplácla jsem se na zem.
Teď už jsem věděla jistě, že hodinu nestihnu. Všechen spěch byl marný... Zlostě jsem pohlédla na předmět, který můj pád zavinil. Na zemi tam ležela ta maličká lahvička, plná jakési zlatavé tekutiny. V té chvíli jsem vůbec nepřemýšlela a možná proto jsem udělala takovou blbost. Lahvičku jsem otevřela a její obsah vypila. Pak jsem ji schovala do kapsy a konečně zamířila na hodinu...
Zaklepala jsem na dveře a vstoupila jsem dovnitř. Byla jsem připravená snášet hněv profesora, když v tom jsem si všimla, že tam ještě prodesor není. Rychle jsem si sedla na své místo. Než jsem si stihla vyndat učebnice, ozvalo se zaskřípání dveří a vstoupil profesor. Všechny nás obdařil ledovým pohledem a pak nám začal diktovat potřeby, které jsme měli mít na přípravu dnešního lektvaru.
Hodina z počátku probíhala jako vždycky. Vyndala jsem si kotlík, došla jsem si pro potřebné věci a začala jsem s přípravou lektvaru. Nevěnovala jsem příliš mnoho času čtení návodu a proto jsem také měla nepěkné tušení, že se mi nepovede. Moje překvapení tudíž bylo opravdu velké, když jsem po konci první hodiny zjistila, že můj lektvar si stále udržuje požadovaný vzhled. Povzbuzená tím faktem jsem pokračovala v přípravě a měla jsem hotovo dokonce ještě dřív, než všichni ostatní.
Netrpělivě jsem čekala, až profesor přijde k mému kotlíku a zkontroluje mi můj lektvar. Po chvíli jsem se konečně dočkala a čekala jsem, než vysloví svůj názor. Profesor zkoumal lektvar opravdu podrobně a když konečně zvedl oči, vypadal opravdu udiveně.
,,Vynikající, slečno Moorenová," prohlásil neochotně a zklamaně, protože nedokázal najít žádnou chybu, a pak se přesunul k dalšímu kotlíku.
Po hodině ke mně přiběhla Dors a chtěla vědět, jak se mi povedlo takhle ohromit profesora. Měla jsem trochu pocit, že mě podezřívala z toho, že jsem profesorovi dala do nápoje matoucí lektvar. Ani jsem se jí příliš nedivila, věděla jsem totiž, že moje výkony na lektvarech byly vždycky přímo katastrofální. Vlastně jsem ani nechápala, co se to se mnou stalo. Možná se to se mnou konečně začíná ubírat správným směrem.
Po hodině lektvarů následoval Literární seminář s profesorkou Anseiolou. Před učebnou jsem se setkala s Melánií, jednou z mých nejlepších kamarádek už z mudlovských let. Byla o jeden ročník nade mnou, ale v Literárním semináři stejně jako já začínala.
Zabraly jsme si pro sebe jednu z prvních lavic a čekaly na příchod profesorky Anseioly. Ta narozdíl od profesora lektvarů přišla v čas a tak hodina začala, jak měla. Probírali jsme různé věci, týkající se literatury, jak mudlovské, tak kouzelnické. Literatura byla jeden z mých oblíbených předmětů a docela mi i šla, ale na téhle hodině jsem mi to šlo až moc, což nebylo zase tak obvyklé. Jistě, byla jsem se sebou spokojená, ale vrtalo mi to hlavou. Copak je tohle normální?
Stejně to probíhalo i na Bylinkářství, které vyučoval pan McBrave. Po tom, co jsem odpověděla správně na všechny jeho otázky, jsem nejen že dostala několik bodů pro kolej, ale profesor si se mnou měl potřebu povídat celý zbytek hodiny. A mě kupodiovu náš rozhovor docela bavil.
To byla ten den ten má naštěstí poslední hodina. Potom už následoval jen famfrpálový trénink. Když jsem se po obědě vracela pro koště, svého úplně nového Forcera 2006, zdálo se mi, jako bych se ocitla v říši divů. Všichni mě zdravili a já se na chvíli cítila jako úplně jiný člověk. Jak je možné, že mě tu zná tolik lidí?
Byla jsem jako omámená a nebylo divu, že jsem došla jinam, než jsem chtěla. Bylo tam spousta havraspárských a tak to byl pravděpodobně vchod do jejich společenské místnosti. U nich poletovala jejich dušice Arya de Hall. Všimla si mě a pomalu ke mě připlula vzduchem.
,,Copak tu dělá taková malá červená studentka?" zeptala se, ale nečekala na odpověď. Prohnala se mezi studenty a začala legračně skučet. Asi to bylo obvyklé představení, jelikož si za něj vysloužila potlesk a uznalé řeči typu: ,, Aryo, ty se stále zlepšuješ..."
Když jsem se konečně dostala do svého pokoje, čekala už tam Mariana. Měly jsme obě trénink a tak jsme šly na hřiště společně. Milou spolužačku a vlastně i kamarádku Mari jsem měla docela ráda a tak jsem se jí svěřila s tím, co se mi za dnešní den stalo. Nejdřív jen tiše naslouchala, ale pak se rozesmála. Hrklo ve mě... Co když jsem vypila nějaký jed a bude mi z toho zle? Když jsem se na ni úzkostlivě zadívala, podala mi vysvětlení:
,,Víš, asi jsi našla dnes ráno opravdový malý poklad... V té lahvičce byl pravděpodobně Felix Felicis, tekuté štěstí. To proto máš tak skvělý den," usmála se. ,,Tak uvidíme, jestli ti to půjde tak dobře i na koštěti..."
A mě to opravdu šlo. Lépe než kdykoliv před tím... a nebylo to asi jen tím novým koštětem. Byla jsem z toho nadšená. Asi ten lektvar byl opravdu ten Felix Felicis. A asi je škoda, že jsem ho vyplýtvala na tak obyčejný den. Ale zase jsem díky němu prožila hezké chvíle, a jak jsem o tom přemýšlela, asi bych to měnit nechtěla...