Lary deBast

Probudila jsem se časně ráno, jako každý jiný všední den. Jsem studentka třetího ročníku zmijozelu v Bradavicích. Mimochodem se jmenuji Lary deBast. Vstala jsem s prapodivnou lehkostí z postele s nebesy než obvykle. Rozhlédla jsem se po pokoji, který jsem sdílela společně s Osiris Flamingovou a Barbarou Ariannou Lecter. Můj pohled padl nejprve na postele, jinak se zeleným kolejním povlečením, dnes se sytě modrým. Přistoupila jsem v domnění, že v jedné z nich, té na pravé straně leží vždy zachumlaná do deky, Barbarka, ale místo toho se pod peřinou ukrývala neznámá tvář, nejspíše patnáctileté dívky. Nejistě jsem tedy přikročila k druhé ze tří postelí v této nemalé místnosti, té co byla nejblíže ke dveřím. S podivnými myšlenkami, jsem odvrátila pohled z Lusiiny dela Kelliné tváře, která pokojně dřímala. Znala jsem jí z prvního ročníku, kdy jsme seděly spolu v jednom kupé v Bradavickém expresu a přemítaly o vlastnostech čtyř Bradavických kolejí. Zmateně jsem odcupitala ke svému kufru a lehce ho otevřela. Mé věci v něm nebyly. Hodnou chvíli jsem si je odevzdaně prohlížela a nakonec celá neklidná kufr zpátky zavřený uložila na své místo. Přečetla jsem si jmenovku, na které stálo: sl. Nikolete White, studentka Havraspáru. Nikdy jsem onu dívku neviděla. Podívala jsem se do zrcadla, které jsem našla na poličce. Již s menším překvapením a úlekem jsem zjistila, že ani ta to tvář v tom to zrcadlení není má. Co se to děje?, pomyslela jsem si už asi po sedmé v uplynulé půlhodině. Neznámý obličej orámovaný vlnitými, nezkrotitelnými vlasy světle hnědé barvy se energicky vlnily a zakrývaly i bez tak malý, útlý obličejík. Velké oči tmavě hnědé barvy se dívaly s neuvěřitelnou rozvážností a skromností. Tohle se mi ani v nejmenším nepodobá. Unaveně jsem si protřela oči a mávnutím hůlky, kterou jsem našla na poličce, stejně jako zrcadlo, které jsem ještě před chvílí držela v ruce a stejně jako brýle barvy, která se s kouzelnou mocí každou minutu přeměňovala. Opatrně jsem si je nasadila a uvědomila si, že vidím náhle vše krásně podrobně a s maximální přesností. S hůlkou v ruce jsem otevřela kufr, kde byla již přichystaná nažehlená bílá košile, šedá trochu zapraná sukně a lesklé polobotky s drobným škrábancem po straně, kde na první pohled byl neznatelný. Vše bylo součástí školní uniformy, kterou musel dodržovat každý, alespoň na výuku.

Vyšla jsem z pokoje oblečená a učesanými vlasy, na kterých má péče nebyla ani znát. V pokoji bylo při mém odchodu rušno. Chodbami byla cítit snídaně a hlasy rozespalých studentů vyšších ročníků, kteří stávají vždy časně, se rozléhaly po Velké síni. Dnes jsem se s výjimkou připojila k nim i já. Někteří mě pozdravili, když jsem se prokousávala k Havraspárskému stolu v prostředku síně. Usadila jsem se naproti volnému místu a skromně si naložila Bartíkové fazole a šprýmařské chlebíčky, nikdo nikdy nevěděl předem, jaké budou chuti. Lusia přiběhla za okamžik po mně v doprovodu Charloty Fail s kterou se znala z Famfrpálového týmu, v kterém obě hrály jako střelci, však každá za jinou kolej. I přesto vládlo mezi nimi nerozlučné přátelství. Lusia mě obejmula s přáním dobré chuti a já jsem se jen skromně pousmála, že si toho nejspíš ani nepovšimla. Naložila si houstičky tajemství, v kterých se vždy schovávala nějaká pochoutka. Ohlédla jsem se přes rameno ke Zmijozelskému stolu, s domněním, že na mě někdo upírá pohled. A opravdu. Lary deBast, s duší nejspíš Nikolete White s rozvážně usadila u Zmijozelského stolu a zkoumavě si mě prohlížela. Já z ní také nemohla, odtrhnou pohled. Mlčky jsme tak seděli něco přes dvě minuty. K Lary-Nikol se přitočila moje kamarádka Osiris a vykládala jí nejspíš každodenní příliv všelijakých drbů a vtipů, které slyšela po cestě. Ihned se kolem nich utvořil kroužek studentek, z kterého bylo slyšet chichotání a štěbetání. Já jsem se smutkem otočila zpátky ke svému jídlu. Charlotta se na mě soucitně pokývla a tichým hláskem mě utěšovala, že mi za to Lary nestojí, protože je jen ujetá puberťačka, která nestojí za řeč. Já se na ní se skrytou hořkostí podívala, jak to o mně mluví. Tentokrát se ozvala ustaraná Luisa: „Nevšímej si jí, vždyť ani neví, že existuješ.“ Jen kdyby věděly kdo se skrývá pod postavou jejich kamarádky. Já jen pokrčila rameny a odkráčela se svojí- Nikininou brašnou po Velkém schodišti do učebny Amálky Zlaté. Samozřejmě jsem zjistila, jakou hodinu bude mít, podle rozvrhu, který byl úhledně složený hned vedle učebnic na tento předmět s názvem: “Kočka v kouzelnickém světě“v brašně.

Po poslední vyučovací hodině klesla moje nálada na bod mrazu. Zamyšleně jsem šla osamoceně směrem k Hanibalovu jezeru v bílém vytepleném kabátku s rozšířenými rukávy. Šála mi zahřívala krk a ruce mi promrzaly mrazem až do morku kostí. Snažila jsem se na pozdní podzimní zimu příliš nemyslet. Zamyšleně jsem se brodila barevnými listy popadanými na hliněné zemi. Minula jsem strmou skálu s vytesanými ornamenty po čelní stěně, kde byl odjakživa malý průlez. Postupem doby se však rozšířil o dobrou polovinu. Jak jsem si tak přemítala o svém životě a o dnešním prazvláštním dni ve zkroušené náladě potkala jsem profesorku Belatris Nithelas Malrinová. Přejela po mě pohledem a já jí pohled opětovala. Minuly jsme se bez většího zájmu. Já v mizerné náladě a ona určitě s jinými starostmi. Padla mi myšlenka na dnešní hodinu, kdy mě usvědčovala v předmětu Teorie famfpálu o věcech v kterých jsem měla do té doby celkem jasno. Náhle se otočila a svižným krokem mě dohonila. Popadla mě křehkou rukou za rameno a podívala se mi do mojí útlé tváře. Tvářila se ustaraně, bylo to na ní vidět. Prozíravě si mě měřila a poté coby jasnovidka promluvila zcela neočekávaně: „Cítíte to? Nejspíše škrkny“, a bez dalšího vysvětlení odkráčela. Já jen zírala, za onou profesorkou.

Když jsem doběhla do společenské místnosti Havraspárské věže, hořely mi prochladlé tváře. Usadila jsem se naproti krbu do pohodlného křesla vedle hloučku studentů, kteří na sebe metali všelijaká kouzla. Propadla jsem do hlubin lákavého spánku, z kterého jsem se vrátila zpátky do normálních kolejí.