Vicky Charmant

Slunce už pomalu zapadalo, když se James, Remus a Sirius vydali k Černému jezeru. Výsledky a následky nedávno složených zkoušek NKÚ chtěli nést společně. Tak jako všechno.


Jako první se odhodlal James. Ten byl náramně spokojen, čekal to mnohem horší, Sirius raději mlčel. Nejlépe z nich dopadl jako vždy Remus.


Dvanácterák sroloval pergamen a ostatní ho hned poté napodobili. "To by se mělo oslavit," zvolal James a za kulatými brýlemi se šibalsky zablýsklo.


Sirius byl s ním okamžitě zajdno, Remus chvíli váhal, protože věděl, co u Jamese znamená oslava. Nakonec ale přeci jen souhlasil, byli to přece jeho přátelé. "Tak co podnikneme?" nadhodil, aby zakryl svou nejistotu. Ta z něj ale stejně i tak přímo vyzařovala.


"No jasně," zavýsknul Tichošlápek. "Lucius a nějací další zmijozelští si budou dnes odpykávat školní trest v Zakázaném lese. S Filchem. Se mrkneme, jak jim to jde," škodolibě se zasmál.



"Za co mají trest?" zajímal se Náměsíčník.


"To je přece jedno, Reme," poučil ho James, který se už zvedal k odchodu. Tichošlápkův nápa se mu samozřejmě náramně zamlouval.


A tak se chlapci vydali ještě do svých ložnic. Pergameny uložili na dno truhel (tedy kromě Náměsíčníka, který si to klidně mohl nechat zarámovat). Nakonec každý popadne svou lucernu a už se řítí schodištěm, které se k jejich smůle právě dalo do pohybu...



K Zakázanému lesu se plížili se zhasnutými llucernami. Šli za světlem, které vydávaly lucerny Filche a zmijozelských studentů. Filche jim tiše něco vysvětloval, nikdo ze schovaných chlapců ho neměl šanci slyšet. Po asi pětiminutovém Filchově monologu se skupinka zvedla. Zmijozelští byli rudí vzteky.


Náměsíčník, Tichošlápek a Dvanácterák počkali ještě asi deset minut. Stále je vděli podle světla lucerny, ale byli už natolik daleko, že si mohli rozsvítit lucerny své.


"Nespěchej tolik," zavrčel Remus na Siriuse, kterého zvědavost hnala až moc dopředu.


Když už byla skupinka před nimi v celekm úctyhodné hloubi lesa, Filche je rozdělil a každá dvojice se vydala opačným směrem.


Naši přátelé měli ale samozřejmě jasno. Půjdou za nenáviděným Luciusem a jeho poskokem Crabbem. Jak cesta utíkala, Lucius s Crabbem sem tam vytrhli nějakou bylinku, kterou následně zase odhodili, protože zjistili, že se zmýlili, což bylo častější anebo ji dali do košíčku.



Naši tři kamarádi se mohli potrhat smíchy, když viděli blonďatého Luciuse, jak se s velkých znechucením a také sebezapřením shýbá pro bylinku. Byli teď u nich až riskantně blízko. Dokonce i slyšeli, co si povídají.



Lucius práve Crabbemu něco šeptal do ucha. Zvědavý Dvanácterák to chtěl slyšet přirozeně taky, a proto i přes varování Náměsíčníka uděll ještě dva kroky vpřed a nahnul se, jak nejblíže to ale šlo. Ke své smůle ale zakopnul o trčící kořen a zřítil se přímo Luciosovi k nohám. Teď se zase smáli oni dva, i když se nejdříve dost lekli.



Bylo jen otázkou několika vteřín, než zvednul Lucius svou lucernu a našel i další Jamesovy kumpány. Bylo mu jasné, že James tam není sám. Po tváři mu přejel posměšný úšklebek. Crabbe mezitím vyslal zelené jiskry (i přesto, že jisrky se používají pouze v ohrožení života). To ale samozřejmě Filchovi, který se tam hned dořítil, nevadilo, když viděl, že může někoho napráskat.



A tak je vyšla "noční oslava" pěkně draho. Nejenže večer strávili podobně jako zmijozelští hledáním bylinek, ale ten odporný školník je ještě nahlásil a druhý den čistili školní sovinec...